Člověk, když je mu přes padesát, tak je dvojí. Buď je to ten aktivní starší člověk, který chytil druhou mízu a jede do života plnou parou, zatímco ten druhý typ se už těší na důchod a nic nedělání, všechno ho štve a je to váš obecný morous. Oba dva typy mají však něco společného – dříve nebo později se začnou nudit.
Důchod, který přijde kolem šedesátky, je krásný věk, ale ne pro všechny a určitě ne pro valnou většinu. Najednou zjistíte, že ani vaše vlastní děti s vámi nechtějí trávit tolik času, protože mají vlastní rodiny a vlastní životy. Vnoučata jezdí jednou za týden, ba možná i za dva. A lidé okolo vás již pomalu opouštějí tento život. Je to velmi depresivní období, proto se nemůžeme, my, zatím ještě mladší generace, divit, že se někteří senioři prostě nechtějí oddat tomuto cyklu smrti a života a ještě nechtějí být odepsaní, staří a mrzutí.
A to je dobře
Člověk by se nikdy neměl přestat vzdělávat a hýbat. Jakmile si myslí, že už má odpracováno a že už je nejchytřejší na planetě, tak to je hrozně špatně, protože v té chvíli se z něj najednou stává prakticky už jen tělo připravené do hrobu. Jazyky jsou jedna z cest, jak se tady tomu předčasnému hrobu vyhnout, protože se dorozumíte zase s další skupinou lidí, můžete vyjet zase do něco více zemí a hlavně neustále namáháte závity. I kdybyste se učili japonštinu, tak se do toho dejte. Nikdy nevíte, kdy takový jazyk můžete použít, hlavně v dnešní době, kdy je globalizace na pochodu.
A hlavně se neodpisujte sami
Často si myslíme, že nás společnost odepsala. Že to je vina našich dětí a vnoučat, že jsme sami. Že to je vina přátel. Ale málokdy si uvědomujeme, že sami se tak nějak uchylujeme do naprosté propasti. Sami odmítáme kurzy angličtiny, i když nechceme a byli bychom moc rádi, kdybychom se zúčastnili. Takže rada na závěr: „Zkuste to“.